Počátky homeopatie

 

Vznik homeopatie se datuje do roku 1810, kdy německý lékař Samuel Hahnemann poprvé navrhl nový lékařský systém, alternativu medicinské praxe své doby. Její součástí bývala tehdy projímadla a pouštění žilou. Hahnemann je považoval za příliš hrubé a domníval se také, že často pacienta oslabí více než vlastní nemoc. Nový systém měl naopak být jemnou pomocí tělu k tomu, aby se vyléčilo samo.

Hahnemannova představa o nové metodě byla inspirována pozorováním: rostlinný lék proti malárii, kůra chininovníku, užívaný zdravou osobou vyvolává příznaky nemoci, tj. bolesti hlavy a horečku. Na tomto základě si utvořil závěr, že jednotlivé příznaky vlastně představují boj těla s nemocí a že léky, které vyvolávají stejné příznaky, mohou v uzdravení pomoci. ( později bylo zjištěno, že kůra chininovníku obsahuje chinin, nejstarší lék užívaný proti malárii )

Hemenannova představa byla ve skutečnosti znovu objevením starého pravidla, které jako první v 5. století př. kr. vyslovil řecký lékař Hippokrates.

"Podobné léčí podobné". Hahnemann nazval nový systém homeopatie ( což znamená " podobné nemoci") na rozdíl od klasického lékařství, které nazýval alopatie ( tj. "nemoci opačné" ). To totiž používá léků k tomu, aby příznaky předcházelo, nebo je potlačilo.

Hahnemann se domníval, že malé dávky homeopatik budou bezpečnější, a přitom stále účinné. Mnoho let experimentoval na sobě, své rodině a svých přátelích s celou řadou ředěných látek rostlinného původu. Jeho přístup byl "holistický". Soustřeďoval se totiž na celou osobnost - z hlediska duševního, emočního, duchovního i fyzického. Homeopatické léky měly obnovit přirozenou rovnováhu těla a posílit je tak v boji s nemocí.